Kromě evangelií obsahuje Nový zákon i jiné knihy, zejména listy. Ač listy vyzdvihují Ježíše, svoje apely nezakládají na Ježíšových výrocích. Co Ježíš v evangeliu říká nějak, to pisatelé listů sami za sebe formulují jinak. Snaží se dodat svým apelům co nejvíc na váze a jistě by jim při tom pomohlo, když by se mohli odvolat na Ježíšovy výroky, které známe z evangelií, ze záhadného důvodu tak ovšem nečiní. V listech je Ježíš němou autoritou. Vysvětlení opatrně předkládá Markovo evangelium, je to však skryto umístěním Marka mezi Matouše a Lukáše. Někdo začne číst evangelia sám od Matouše, někdo je zvyklý slýchat z evangelií různé úseky. V obou případech unikne pozornosti něco, co nás udeří do očí, když začneme číst od Marka a bude nás zajímat obsah Ježíšova učení:

Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ (Mk 1,4) Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,14-15) Žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. (Mk 1,22)

Čekali bychom, že se o tom, co Ježíš učil, dovíme něco víc. Místo toho čteme pouze o Ježíšových činech. Chybí byť i jen stručný nástin Ježíšova učení. Snad prvním obecně znějícím výrokem, který by mohl mít charakter učení, je:

„Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. [Nové víno do nových měchů!]“ (Mk 2,21-22)

Vypadá to jako nějaká obecně platná moudrost, součást učení, je to však sdělení o tom učení samém, že je jako nesepraná látka a jako mladé víno. A je nám tím konečně sdělen i důvod, proč se o obsahu toho učení mlčí.

Konečně něco: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2,27)

Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat (Mk 3,14) nevíme co.

Konečně zřetelná a jasná nauka: „Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28-29). Je ale v úseku, kterým bylo až druhotně rozvinuto původní vyprávění. Níže se k tomu ještě vrátíme.

Učil je mnohému v podobenstvích. Ve svém učení jim řekl: „Slyšte! Vyšel rozsévač rozsívat“ (Mk 4,2-3). Poprvé od Mk 1,15 se dovídáme, co Ježíš učil, když učil. A zrovna jako v nějakém vtipu čteme podobenství o různých reakcích na to učení a nic o jeho obsahu.

Když byl o samotě, vyptávali se ho ti, kdo byli s ním spolu s Dvanácti, co znamenají podobenství. Řekl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, je to všecko hádankou“ (Mk 4,10-11).

A řekl jim: „Nerozumíte tomuto podobenství; jak budete chápat všechna ta podobenství?“ (Mk 4,13 Český studijní překlad)

A říkal jim: „Zdali přinášejí lampu, aby ji postavili pod nádobu nebo pod postel? Ne proto, aby ji postavili na stojan? Vždyť nic není skryté, než aby bylo zjeveno; ani nic nebylo ukryto, leč aby vyšlo najevo. Má-li kdo uši k slyšení, ať poslouchá.“ A říkal jim: „Dávejte pozor, co slyšíte. Jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám a bude vám přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má.“ (Mk 4,21-25 Český studijní překlad)

Takže se vlastně o nic tajného nejedná, leč pochopení závisí na predispozici. „Jakou měrou měříte, ...“ přetlumočili Matouš 7,1-2 a Lukáš 6,37-38 způsobem, který bylo disponováno pochopit víc lidí.

Matouš některé zmínky o učení vynechal (Mk 1,21; 2,2; 2,13; 6,6; 6,30; 11,18), některé jiné změnil na uzdravování (Mk 3,14-15 / Mt 10,1; Mk 6,34 / Mt 14,14; Mk 10,1 / Mt 19,1-2). Ve chvíli, kdy nám u Marka začíná být divné, že Ježíš káže a my nevíme co, předkládá Matouš Horské kázání (Mt 5-7). Při jeho tvorbě použil židovský spis, který se dochoval v latinském překladu Doctrina apostolorum a v Didaché 1,1-2a.3a.5b; 2,2-6,1 (viz David Flusser: Esejské dobrodružství, str. 95-120).

K příměru o vínu a měších (Mk 2,22) Matouš dopsal, že se uchová obojí (Mt 9,17). Stručnou zprávu o Ježíšově učení Mk 4,1-34 - Mt 13,1-52 uzavřel slovy „nové i staré“. Jak tvořil vidíme na Mk 4,26-29 / Mt 13,24-30.

✼ ✼ ✼

Pavel napsal:

Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem. (1K 10,1-2)

A proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím. (1K 10,14)

Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? (1K 10,16)

Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená? Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. (1K 10,19-20b)

To inspirovalo Marka 14,22-24, podle nějž je Matouš 26,26-28. Lukáš 22,17-19a řeč nad kalichem změnil podle Mk 14,25 - Mt 26,29 a řeč nad chlebem zkrátil na „Toto jest mé tělo“. Lk 22,19b-20 je pozdější dodatek.

Podle Marka 14,17-24 bylo napsáno 1K 11,23-25. Někdo jiný předtím napsal opačnou myšlenku v 1K 6,13-14 (překlad autor, vynechány pozdější vsuvky):

Pokrmy břichu a břicho pokrmům, Bůh i ho i je zruší.
Tělo Pánu a Pán tělu, Bůh i Pána vzkřísil i nás vzkřísí.

1. list Korintským je dále rozvinut v Janovi 6,30-35; 6,41; 6,48-58, zajímavé ovšem je, že při popisu poslední večeře Janovo evangelium o eucharistii mlčí. Didaché instruuje používat úplně jinou eucharistickou modlitbu.

✼ ✼ ✼

Evangeliím se podobá Římanům 13,7-10:

Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Autor listu Římanům plynule spojuje otázku dávání daně s otázkou, které přikázání je největší, a to bez odkazu na Ježíše, který se podle Mk 12,13-17 a 12,28-34 měl právě těmito otázkami brzy po sobě zabývat. Snaha chytit Ježíše za slovo dotazem na dávání daně císaři přitom vypadá dost věrohodně, zvlášť když uvážíme, že dotaz směřovaný na Ježíše (Mk 12,14) navádí k odvážnému výroku odkazem na Izajáše 11,3-4:

Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka.

Dechem rtů usmrceným svévolníkem se pro Ježíše měl stát císař. Nechce se věřit, že by si to autor Markova evangelia na základě Ř 13,7 vymyslel. Podívejme se raději lépe na list Římanům.

Už to je divné, že by Pavel psal někam, kde nebyl. Vysvětlení Ř 15,14-32 je nepřesvědčivé. „Já jsem kdysi žil bez zákona“ (Ř 7,9) je v rozporu s Fp 3,5-6. Mohl Pavel napsat „tenkrát, když jsme uvěřili“ (Ř 13,11)?

Když autorem listu Římanům nebyl Pavel, pak nejsme v jeho datování ohraničeni Pavlovou smrtí. Smířlivost vůči Židům (Ř 1,16; 2,9-10; 3,1-4; 9,1-5; 10,1-2; 11) spolu s Ř 9,22; 9,27-32; 11,12; 11,21 dává tušit, že list byl napsán po porážce Židů. Ř 10,20-21 cituje Izajáže 65,1-2, který následuje po velmi explicitním popisu zničení Jeruzaléma a chrámu (64,9-10). Za pozornost stojí i to, že list je adresován vítězným Římanům.

Ř 1,1-4 připomíná Mk 1,1-2. Žádná jiná kniha Nového zákona než Marek a Římanům neobsahuje v prvních 4 verších slovo evangelium. List Římanům napodobuje Pavlovy listy, o to víc se jeho začátek jeví být inspirován Markem. Že by strohý začátek Marka byl inspirován listem Římanům je méně pravděpodobné.

Ř 1,16.18-32 koresponduje s „Kdo by se styděl za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení“ (Mk 8,38 Český studijní překlad). Není-li to náhoda, pak je pravděpodobnější, že list Římanům byl ovlivněn Markem, protože v listu Římanům jsou témata stydění se a hříšnosti nespojitě zařazena za sebe, zatímco u Marka se jedná o souvislou myšlenku.

V Ř 8,34 čteme, že Ježíš je na pravici Boží. V Markovi Ježíš cituje „Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici“ (12,36) a říká „uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího“ (14,62). V 1K 2K Ga Fp 1Te se žádná podobná zmínka o pravici nevyskytuje.

Odkaz na Písmo „... oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli ...“ v Ř 11,8 koresponduje s Mk 4,9; 4,12; 4,23; 8,18. V 1K 2K Ga Fp 1Te tento odkaz není.

V Ř 16,13 čteme: „Pozdravujte Rufa, vyvoleného v Pánu, a jeho matku, která i mně byla matkou.“ Je to v 16. kapitole jediný verš, který zmiňuje rodičovský vztah. V Mk 15,21 čteme: „Cestou přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova, který šel z venkova, aby mu nesl kříž.“ Ovlivnění Marka veršem Ř 16,13 je velmi nepravděpodobné. Není důvod, aby si evangelista vymýšlel, že Ježíšovi někdo nesl kříž.

V Ř 11,16-24 i v Mk 11,12-14.20 je Izrael přirovnán ke stromu. Podle Marka je fíkovník na věky uschlý od kořenů. List Římanům mluví o kořeni a o časové perspektivě velmi odlišně. Představa, že by zde byl Marek inspirován listem Římanům, je značně cynická. Mnohem pravděpodobnější je, že list Římanům polemizuje s Markem.

Paralelní Matouš 21,18-19 vynechává „od kořenů“, místo toho Mt 3,10 říká „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat ...“ Matouš znal list Římanům, viz Ř 2,19 - Mt 15,14 a Ř 8,36 - Mt 10,16.

Vraťme se teď k Ř 13,7-10. Verše 8-10 vychází z Ga 5,13-14:

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!

Mk 12,28-34 se zabývá otázkou, které přikázání je první či největší. Neobsahuje myšlenku, že zákon je shrnut. Je tedy pravděpodobnější, že Marek přináší autentický Ježíšův rozhovor, než že tvořil podle Ř 13,7-10 nebo Ga 5,13-14. Autor listu Římanům mohl být při řazení témat ovlivněn Markem.

Paralelní Matouš 22,40 říká „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Předtím v 7,12 napsal „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“

Důkladnější zkoumání Pavlových listů přináší toto řešení:

Podle Marka bylo napsáno Ga 5,14, pak někdo napsal výchozí verzi listu Římanům, pak bylo napsáno Matoušovo evangelium, a až potom další autor napsal Ř 13,7-10. Ten jinde vycházel z Matouše: Mt 25,40 - 1K 8,12; Mt 10,10 - 1K 9,14; Mt 23,13.29-36 - 1Te 2,15-16; Mt 24,43-44 - 1Te 5,2. Napsal rovněž 1K 5,6 a Ga 5,9, což mohlo být podle Mt 13,33, jak ale ještě uvidíme, nemuselo.

✼ ✼ ✼

V Markově a v Matoušově evangeliu shodně čteme, že Ježíš dvakrát zázračně nasytil zástupy. Poprvé rozmnožil 5 chlebů a 2 ryby, sebralo se 12 košů a jedlo 5000 mužů (Mk 6,35-44 - Mt 14,15-21). Podruhé rozmnožil 7 chlebů, sebralo se 7 košů a jedlo 4000 mužů (Mk 8,1-10 - Mt 15,32-39). Na to pak Marek navazuje touto pasáží:

Zapomněli si vzít s sebou chleby; na lodi měli jen jeden chléb. Domlouval jim: „Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova!“ I začali mezi sebou rozmlouvat, že nemají chleba. Když to Ježíš zpozoroval, řekl jim: „Proč mluvíte o tom, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá? Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nepamatujete se, když jsem lámal těch pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?“ Řekli mu: „Dvanáct.“ „A když sedm chlebů čtyřem tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?“ Odpověděli mu: „Sedm.“ Řekl jim: „Ještě nechápete?“ (Mk 8,14-21)

Matouš mění Heroda na saduceje:

Když byli učedníci na druhém břehu, shledali, že si zapomněli vzít chleby. Ježíš jim řekl: „Hleďte se mít na pozoru před kvasem farizeů a saduceů!“ Oni však u sebe uvažovali: „Nevzali jsme chleba.“ Když to Ježíš zpozoroval, řekl: „Proč mluvíte o tom, malověrní, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte ani se nepamatujete na těch pět chlebů pro pět tisíc, a kolik košů jste sebrali? Ani na těch sedm chlebů pro čtyři tisíce, a kolik košů jste sebrali? Což nerozumíte, že jsem k vám nemluvil o chlebech? Mějte se na pozoru před kvasem farizeů a saduceů!“ Tehdy pochopili, že jim neřekl, aby se měli na pozoru před kvasem, nýbrž před učením farizeů a saduceů. (Mt 16,5-12)

Lukášovo a Janovo evangelium obsahují každé pouze jedno rozmnožení chlebů (Lk 9,12-17 - J 6,5-13) a kromě Lk 12,1 v nich není žádná pasáž, která by se výše citovanému rozuzlení Mk 8,14-21 - Mt 16,5-12 podobala.

V Ježíšově době existovaly v židovství tři hlavní směry: farizeové, saduceové a esejci. Slovo „esejec“ pochází z aramejského chasen, resp. chasaia, což znamená „zbožní“ (Kurt Schubert: Židovské náboženství v proměnách věků, str. 82). Lidé je tak nenazývali, pro jejich spojenectví s Herodem jim říkali herodiáni. Podrobněji k tomu viz kapitolu „Byli herodiání esejci?“ od Otty Betze, str. 92-94 v knize „Ježíš a svitky od Mrtvého moře“, jejímž editorem je James H. Charlesworth.

Matoušovo evangelium je rigidní jako esejci, viz například Mk 9,38-40 / Mt 12,30. Po uzdravení člověka s odumřelou rukou v sobotu má Marek verš:

Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí. (Mk 3,6)

Matouš také tuto neblahou zmínku o herodiánech eliminuje:

Farizeové vyšli a smluvili se proti němu, že ho zahubí. (Mt 12,14)

Podle Josefa Flavia bylo farizeů přes 6000 (Antiq 17.2.4) a esejců kolem 4000 (Antiq 18.1.5). Otto Betz vysvětluje, na co přišel Jigael Jadin: „Farizeové kladli důraz na to, aby každý týden bylo v chrámu obětováno dvanáct předkladných chlebů, které jedli kněží, zatímco pro esejce bylo příznačné obětování sedmi bochníků chleba při slavnosti Posvěcení.“ Dvojice nasycení tisíců funguje u Marka jako symbolické poměření Ježíšovy nauky s naukou farizeů a esejců.

Saduceje neuznávala žádná duchovně zaměřená skupina. Ježíš o nich říkal vtip, který se přirozeně líbil i farizeům. V Babylónském Talmudu v traktátu Avoda zara 17a (krestane-zide.info/uploads/pdf/Revue_SKZ_65-fin-web.pdf) vypráví rabín Eliezer:

Jednou jsem kráčel v horní části tržiště v Seforis, když jsem potkal jednoho [z učedníků Ježíše Nazaretského], Jákob z Kefar-Sekaniah se jmenoval, který mi řekl: Ve vaší Tóře se píše: Nevnášej mzdu nevěstky ... do domu Hospodina, svého Boha (Deuteronomium 23,19). Nechť jsou takové peníze použity na stavbu místa odpočinku pro velekněze. Na což jsem neodpověděl. On mi řekl: Tak mě učil [Ježíš Nazaretský]: Protože si to nashromáždila z darů za smilstvo; a změní se opět na odměnu za smilstvo (Micheáš 1,7). Přišly z místa špíny, nechť se vrátí na místo špíny. Ta slova mě velmi potěšila, a proto mě zatkli pro odpadlictví.

✼ ✼ ✼

Mt 13,44-46 jsou krátká podobenství, jejichž nedovysvětlenost dává tušit starší původ. Jedno z nich říká:

Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.

Mk 5,2.6-7 zní takto:

Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. (...) Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“

A v Mk 10,17.21 čteme:

Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ (...) Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“

Příběh o bohatém muži, který k Ježíšovi přiběhl a poklekl před ním, stojí na podobenství o pokladu v poli. Myšlenka získání nebeské zásluhy je velmi lidská, mohla napadnout kohokoli a k Ježíšovi, který se družil s celníky (Mk 2,15-16 - Mt 9,10-11 - Lk 5,29-30), se nijak zvlášť nehodí.

Celníci vybírali od lidí peníze pro okupanty. Jim samotným z toho zůstával motivující podíl. Už Marek měl potřebu to přijatelně vysvětlit. Podle něj Ježíš na své druhy nahlížel stejně jako lid – jsou nemocní a hříšní (Mk 2,17 - Mt 9,12-13 - Lk 5,31-32).

V Lukášovi narazí Ježíš na celníka, se kterým se do té doby neviděl, a pohne ho dát majetek chudým (Lk 19,1-10). Tím je vše omluveno a usmířeno. Lukášův Ježíš není s celníky, přichází k nim jako zastánce chudých.

Od Lukáše známe Ježíše jako zastánce Samařanů (Lk 9,52-56; 10,30-36; 17,11-19). Marek o Samařenech nepíše nic, Matouš jen „do samařské obce nechoďte“ (Mt 10,5).

✼ ✼ ✼

Ze shluku dublet Mk 6,45-7,5 můžeme usoudit, že na Markově evangeliu postupně zapracovali různí autoři. Navazuje na něj kritika farizeů Mk 7,6-13, že upravují Zákon. Tento typ kritiky nacházíme i v Mt 23,16-24, lze jej čekat od esejců.

Následuje Mk 7,14-23, kde Ježíš podobně jako Pavel prohlašuje všechny pokrmy za čisté. Pokud by skutečně už Ježíš šel proti ustanovením Zákona o pokrmech, muselo by to vyvolat velmi silnou odezvu, která by se do evangelií nějak otiskla. Ve všech čtyřech evangeliích je Ježíš odsuzován za porušování soboty, ne za porušování ustanovení o pokrmech.

Mk 7,17-18 vychází z Mk 4,10-13. Když vyjmeme 6,45-7,23, dostává se verš 7,24 za rozmnožení chlebů, což koresponduje s veršem 8,10 za druhým rozmnožením chlebů.

Ježíš svolal zástup v 7,14 a 8,34. Přítomnost zástupu po 8,27-33 je překvapivá.

Verš 9,1 se může na první pohled jevit jako autentický nesplněný apokalyptický výrok Ježíšův. Na druhý pohled je velmi divné, že by Ježíš cílil svá apokalyptická očekávání až do doby, kdy už mnozí z jeho posluchačů budou po smrti.

Dvojice veršů 8,38-9,1 je asi reakcí na neslavné 8,11-13. Že 8,11-13 bylo pociťováno jako neslavné naznačuje to, že je obklopeno slavným rozmnožením chlebů 8,1-10 a rozuzlením rozmnožení chlebů 8,14-21, jakož i uzdravením hluchého 7,32-37 a slepého 8,22-26. Povzdechnutí při činění zázraku v 7,34 připravuje čtenáře na povzdechnutí v 8,12. Pozdější autor vloženého úseku 8,34-9,1 se s 8,11-13 vypořádal jinak, inspirujíc se v 13,26-30.

V 9,14-15, před 9,30, se opět, podobně jako v 8,34, objevuje zástup. Jen v 8,38 a 9,19 dostává pokolení přídavné jméno. Verš 9,28 koresponduje s veršem 7,17. Inspirace pro 9,25-27 může pocházet z 1,25-26; 1,31.

Otázku z 8,37 rozvíjí 9,43-48. Úseky 8,34-38 a 9,42-49 jsou podobně tvrdé a polarizované, esejské. Ve verši 9,42 opakuje autor nevědomě témata z 9,22-24. Veršem 9,50 jsme se už zabývali, je nejspíš z doby po zániku chrámové bohoslužby.

Verš 10,1 je obdobným úvodem jako 8,22 nebo 9,33, příbuzný je ovšem se 7,24. Verš 10,10 koresponduje se 7,17 a 9,28. Nauka 10,2-12 souhlasí s esejským Damašským spisem 4,19-21:

Stavitelé zdi (...) jsou chyceni v dvojím, v smilstvu, tím, že si berou dvě ženy za svého života, ačkoli zásada stvoření je: „Muže a ženu stvořil je.“ (Stanislav Segert: Rukopisy od Mrtvého moře, str. 333)

Podobně jako kritika farizeů 7,8-10 se o přikázání zajímá verš 10,19. Verše 10,29-30 velmi připomínají 8,35. Motiv nevejití do Božího království 10,23-26 nacházíme ve verši 10,15, který je součástí předchozí, zdánlivě velmi odlišné pasáže 10,13-16. Ta předchozí pasáž 10,13-16 je ovšem odvozena z 9,36-39 a závěrečný výrok 10,29-31 z 9,41 a 9,35.

Když z Marka vyjmeme výše identifikované úseky 6,45-7,23; 8,34-9,1; 9,14-29; 9,42-10,31, zjistíme, že témata jsou řazena takto po dvojicích: Rozmnožení chlebů, 2 témata, druhé rozmnožení chlebů až rozuzlení, 2 témata, první předpověď utrpení, 2 témata, druhá předpověď utrpení, 2 témata, třetí předpověď utrpení, 2 témata, Jeruzalém.

K výše identifikovaným úsekům patří ještě prokletí fíkovníku 11,12-14; 11,20-25. Opět se v 11,22-23 setkáváme s tématy z 9,22-23 a 9,42. Následující verš 11,24 omezuje moc víry na modlitbu, což koresponduje s veršem 9,29. Inspirací mohl být zejména verš 13,28 ležící ve výše zmíněném úseku 13,26-30.

Pod esejskou vrstvou je v Markově evangeliu další vrstva. Tvoří ji podobenství o zlých vinařích 12,1-12 a kapitola 13, které se říká malá apokalypsa. Verš 12,9 odkazuje na zničení Jeruzaléma. Malá apokalypsa reaguje na chaos zničením Jeruzaléma vyvolaný. Kromě toho ty dva úseky pojí motiv pána, který odcestoval (12,1; 13,34), a kamene (12,10; 13,1-2).

Ve zbytku Markova evangelia není nic, co by bylo potřeba datovat po zničení Jeruzaléma. Proti farizeům a esejcům namířené rozmnožení chlebů naopak zapadá do doby dřívější.

Rozmnožení chlebů 6,34.41-42 je napsáno podle 14,22-23.27. Začátek rozuzlení 8,13-17 je podle 4,35-40. Když vyjmeme rozmnožení chlebů, navazuje Ježíšův exil 7,24 na 6,14-29.

✼ ✼ ✼

I v Matoušově evangeliu nacházíme úseky, které jsou tvořené hlavně dubletami. Jsou to Mt 9,26-38 a Mt 12,33-45. Stejné prohlášení o znamení Jonášově jako Mt 12,39 je ve verši Mt 16,4, jenž kopíruje vyprávění Markovo. Matouš uvádí důvtipné odkazy na Starý zákon, důvtip předpokládá i u čtenáře a odkaz na Jonáše ve verši Mt 16,4 nevysvětluje, zřejmě však brzy vyvstala potřeba vysvětlení přidat. Spojitost mezi Jon 3,6 a Mt 11,21 naznačuje, že spíš než na tři dny v břiše mořské obludy (Mt 12,40) chtěl původní autor poukázat na to, že Jonáš volal „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno“ (Jon 3,4) a Jeruzalém byl zničen čtyřicet let (Nu 14,34; Ez 4,6-7) po Ježíšově smrti. V kumránském svitku Výklad Nahuma, který se po židovské válce musel jevit prorocky, vztáhli esejci zkázu Ninive na Židy. Z úvodních vět Damašského spisu můžeme usoudit, že esejci odvozovali svůj původ od tří set devadesáti let v Ez 4,5. Čtyřicet let v následujícím Ez 4,6-7 má možná Damašský spis na mysli, když říká:

Ode dne odebrání Učitele Jednoty až do skonání všech válečníků, kteří se vrátili s Mužem lži, uplyne asi čtyřicet let. A v tomto čase vzplane hněv Boží proti Izraeli, ... (CD 20,13-16; použit Stanislav Segert: Rukopisy od Mrtvého moře, str. 363, a G. Vermes: The Dead Sea Scrolls in English, str. 107)

Učitel Jednoty byl zakladatel esejců. Trpěl násilí od jeruzalémského velekněze. Je velmi pravděpodobné, že po zničení Jeruzaléma spatřili někteří esejci v Učiteli Jednoty předobraz Ježíše a stali se křesťany.

Posedlost v tehdejší představě splývala s pomateností. Marek 3,20-22.31-35 vypráví:

Vešel do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“

Úsek Mk 3,23-30 je vložený. Nezohledňuje kontext, když začíná „Zavolal je k sobě“.

Matouš a Lukáš, kteří píší o narození z panny, vynechávají, že příbuzní přišli, aby se Ježíše zmocnili (Mt 12,46-50; Lk 8,19-21). Příbuzní mizejí rovněž v Mk 6,4 / Mt 13,57 / Lk 4,24. Výše zmíněný Mt 12,33-45 je umístěn mezi výrok o rouhání proti Duchu svatému a příchod Ježíšovy matky.

✼ ✼ ✼

Ze čtyř evangelií zaujímá Matoušovo nejkonzervativnější postoj k židovské tradici. Vynechává „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27), v rozhovoru před uzdravením v sobotu přisuzuje Ježíšovi pasivní roli (Mk 3,1-4 / Mt 12,9-12), rozšiřuje „Modlete se, aby to nebylo v zimě“ (Mk 13,18) na „Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu“ (Mt 24,20), vynechává „Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté“ (Mk 7,19), nezmiňuje, že Ježíš vešel do domu v končinách týrských (Mk 7,24-26 / Mt 15,21-22), a pouze ono má „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou“ (Mt 23,2-3).

Matoušovo evangelium v kapitolách 12-13 systematicky doplňuje to, co z Marka doposud nepoužilo, a pak už se drží zbytku Marka až do konce (Mk 6,14-16,8 - Mt 14-28). Těmi nepoužitými věcmi jsou porušování soboty a navazující aktivita (Mk 2,23-3,12 - Mt 12,1-16), Belzebul, Ježíšovi příbuzní a Ježíšovo učení (Mk 3,21-4,34 - Mt 12,24-13,36) a prorok beze cti (Mk 6,1-6 - Mt 13,53-58).

Jsou indicie, že se autor Matoušova evangelia považoval za zákoníka. Některé neblahé zmínky o zákonících vynechal (Mk 9,14-17 / Mt 17,14-15; Mk 11,27 / Mt 21,23; Mk 14,43 / Mt 26,47; Mk 15,1 / Mt 27,1), někde nahradil zákoníky farizeji (Mk 2,16 / Mt 9,11; Mk 3,22 / Mt 12,24; Mk 12,35 / Mt 22,41-42) či staršími lidu (Mk 14,1 / Mt 26,3). Když Marek píše o zákonících společně s farizeji, uvádí napřed farizeje a pak zákoníky (Mk 7,1.5). Paralelní Mt 15,1 to zachovává, ale všude jinde (Mt 5,20; 23,2.13.15.23-29) jsou uváděni napřed zákoníci a za nimi farizeové. U kapitoly Mt 23 by čelní umístění zákoníků šlo vysvětlit tím, že v paralelním Mk 12,38-39 jsou kritizováni jen zákoníci bez farizeů, přehozeni ovšem jsou i starší a zákoníci (Mk 14,53) na zákoníci a starší (Mt 26,57). Když se ukřižovanému Ježíši posmívali velekněží spolu se zákoníky (Mk 15,31), přidal k nim Matouš ještě i starší (Mt 27,41). Změnil ne jako zákoníci (Mk 1,22) na ne jako jejich zákoníci (Mt 7,29). A nakonec jsou zde tyto výroky o zákonících:

Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré. (Mt 13,52)

Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; ... (Mt 23,34)

Pavel hlásal zrušení zákona. Autor Matoušova evangelia se proti tomu ohrazuje: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým“ (Mt 5,17-19). Aby z toho nějak vybruslil, pokračuje „Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského“ (Mt 5,20) a otázku zákona omračuje tím, že zákon zpřísňuje (Mt 5,21-48), přičemž Mt 5,39-41 zpochybňuje Pavlovu kritiku v 2K 11,20.

✼ ✼ ✼

Matoušovu evangeliu se říká Matoušovo, protože ztotožňuje celníka Leviho, syna Alfeova, kterého Ježíš povolal (Mk 2,14 - Mt 9,9), s apoštolem Matoušem, který je ve výčtu apoštolů blízko Jakuba Alfeova (Mk 3,18 - Mt 10,3). Lukášovo evangelium při povolání celníka Leviho vynechává, že byl synem Alfeovým (Lk 5,27).

Autor Lukášova evangelia napsal taky Skutky apoštolů. Podle studijního překladu Miloše Pavlíka je v Lk a Sk často použito odborné lékařské názvosloví. Pouze Lukášovo evangelium obsahuje „Lékaři, uzdrav sám sebe!“ (Lk 4,23). Vynechává, že žena vynaložila na lékaře všecko, co měla (Mk 5,26), a říká „nikdo ji nemohl uzdravit“ (Lk 8,43). Je tedy pravděpodobné, že autor Lukášova evangelia byl lékařem.

Český ekumenický překlad Bible v předmluvě ke Skutkům apoštolů říká: „Autor zpracovává některé prameny, které lze ještě dnes pod textem vytušit. Mezi k. 16 a 28 zařazuje čtyřikrát úseky, v nichž mluví v 1. os. množného čísla. Možno v tom spatřovat použití cestovního deníku.“ Použití 1. osoby svádí ke ztotožnění autora Skutků s některým z Pavlových spolupracovníků. Slovo „lékař“ se v Novém zákoně vyskytuje mimo evangelia pouze v listu Koloským 4,14: „Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš a Démas.“ Snad proto se Lukášovu evangeliu začalo říkat Lukášovo. List Koloským už ovšem nepsal Pavel. Lukáš je pak ještě jmenován coby Pavlův spolupracovník v listu Filemonovi, který vychází z listu Koloským, a v 2. listu Timoteovi, který rovněž není od Pavla.

Ty stejné tři listy – Koloským, Filemonovi a 2. Timoteovi – jmenují dalšího Pavlova spolupracovníka Marka. Možná právě 2. Timoteovi 4,11 dal nejkratšímu evangeliu jméno: „Jediný Lukáš je se mnou. Marka vezmi s sebou, bude mi užitečný jako pomocník.“ Kromě toho v Jeruzalémě šel Petr „do domu Marie, matky Jana, zvaného Marek“ (Sk 12,12) a kdo chce, může tohoto Jana Marka ztotožnit s mladíkem z Mk 14,51-52.

V 1. Petrově 5,13 čteme: „Pozdravuje vás vaše spoluvyvolená, která je v Babylónu, a Marek, můj syn.“ Babylón v apokalyptické mluvě označoval Řím. Z citovaného verše 1P 5,13 vychází tradice, že Markovo evangelium napsal v Římě průvodce apoštola Petra. Český ekumenický překlad v předmluvě k Markovi říká, že vzniku v Římě nasvědčují některé latinismy v Markově řečtině. Bylo-li ovšem Markovo evangelium pojmenováno výše popsaným způsobem, potom je tradice opírající se o jméno Marek na vodě, nemluvě o tom, že autorem listů Petrových nebyl apoštol Petr.

✼ ✼ ✼

Možná nejtypičtějším příkladem, který demonstruje vztah Lukášova evangelia k evangeliím Markovu a Matoušovu, je popis vyslání dvanácti apoštolů a jiných sedmdesáti učedníků. Marek 6,7-13 a podobně Matouš 10,5-15 popisují vyslání dvanácti apoštolů. Lukáš 9,1-6 popisuje vyslání dvanácti apoštolů a tento popis se podobá Markovu popisu. Lukáš 10,1-12 popisuje vyslání ještě sedmdesáti jiných učedníků a tento popis se podobá Matoušovu popisu, přičemž Matouš 9,37-38 je blízko.

Protože na textovou kritiku panují různé názory, jako třeba že je to svévole a záležitost módy, která se mění sem a tam, rozepíšu se o ní na tomto místě trochu podrobněji. Předně existuje víc způsobů, jak se postavit k tomu, že dva texty se podobají. Lze to vysvětlit zázrakem: Duch svatý potvrzuje pravdivost slov tím, že je různí autoři nezávisle na sobě zapsali stejně. Duch svatý ale taky věděl, že se vyskytnou jedinci, kteří podobnost evangelií za žádný zázrak považovat nebudou a uspokojivě si ji vysvětlí tím, že napřed vznikl jeden text a podle něho pak druhý, nebo že měly společnou předlohu. O teorii zázračné podobnosti evangelií nemusím dál psát, protože důkladnější obeznámení se s evangelii odhalí takové věci, že i zbožnost velí zázračný vznik takových podobností odmítnout a hledat lepší vysvětlení.

Textová kritika možnost, že někdy někde došlo k zázračné shodě textů, nevylučuje. Poskytuje nástroje, jak takový zázrak, když na něj narazíme, rozpoznat. Příkladem neobjasněné záhady jsou nápisy TÓRA (תורה) na začátku knih Genesis a Exodus na cylindru 50. Objevení se jednoho takového nápisu na začátku Bible lze přičíst náhodě, protože významných slov a významných čísel pro cylindr je víc. Zopakování toho stejného na začátku druhé knihy už je zvláštní.

Pro úvahy o textové kritice si jako příklad vezmeme výše uvedená vyslání učedníků. Máme dvojici podobných textů Marek 6,7-13 - Lukáš 9,1-6 a druhou dvojici podobných textů Matouš 10,5-15 - Lukáš 10,1-12 a zajímá nás, jak se to seběhlo, že jsou si tak podobné. Řekněme, že o tom nepotřebujeme znát jednu 100% jistou pravdu. Bude nám stačit pravděpodobný scénář, popřípadě několik různých pravděpodobných scénářů.

Nepřichází do úvahy, že by Ježíš něco z toho, co podle evangelia udělal, ve skutečnosti neudělal, a už vůbec je nemyslitelné, že by evangelista vědomě napsal něco, o čem ví, že si to on sám nebo někdo jiný vymyslel. Jak to tedy, že Matouš Ježíšova slova adresovaná sedmdesáti učedníkům adresuje dvanácti apoštolům? Je logické, že evangelista, který napsal víc, měl víc informací, byl blíž zdroji. Proto dáme přednost Lukášovi před Matoušem. Matoušův přehmat lze nejpravděpodobněji vysvětlit tím, že se k němu dostala tradice, která popletla vyslání dvanácti apoštolů s vysláním jiných sedmdesáti učedníků. Závěr: Pozor na Matouše, mohlo se mu to stát i jinde.

Když jsme připustili, že se Matouš mohl stát obětí omylu, možná nás napadne, jestli skutečně na 100% byl tou obětí Matouš a ne třeba Lukáš. Markův a Matoušův popis vyslání dvanácti apoštolů se od sebe zas až tolik neliší a pravděpodobnost, že oba popisují jednu a tu samou událost, je značná. Když připustíme, že k vyslání sedmdesáti učedníků dojít nemuselo, vyvstane před naším mentálním zrakem úplně jiný scénář: Vyprávění o události vyslání apoštolů se rozpadlo na dvě tradice, z nichž k Markovi se dostala jedna, k Matoušovi druhá a k Lukášovi obě, přičemž ještě navíc se ta Matoušem zachycená stačila nějakým nedopatřením na cestě k Lukášovi změnit z dvanácti apoštolů na jiných sedmdesát učedníků. Zdroj, který byl společný Matoušovi a Lukášovi, nazvali biblisté Q podle německého slova „Quelle“, česky „zdroj“.

Prozkoumání dalších souvislostí mezi Markovým, Matoušovým a Lukášovým evangeliem nás přivede k jednoduššímu závěru. Před tím mi dovolte ocitovat dva úryvky z pera Dionysia, alexandrijského biskupa z 3. století, jak nám je zachoval Eusebius ve svých Církevních dějinách v kapitole Janovo Zjevení (www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_cdej.htm#7-25 – Novák, J: Církevní dějiny (Ecclesiastica historia) na www.fatym.com):

Když pak Dionysius celou knihu podrobně probral a dokázal, že není možné doslovně chápat slova, pokračuje: "Na konci celého tak zvaného proroctví velebí prorok jak ty, kteří podle tohoto proroctví jednají, tak i sebe. "Blahoslavený, kdo plní prorocká slova této knihy, a já Jan jsem to slyšel a viděl" (Zj 22,7,8). Že se tedy jmenuje Jan a že spis je od nějakého Jana, to nepopírám. Docházím k tomu, že je to dílo svatého Bohem omilostněného muže. Nerad bych přiznal, že tento muž je apoštolem, Zebedovým synem, Jakubovým bratrem, který napsal evangelium zvané Janovo evangelium a katolický list. Ze způsobu vyjadřování jakož i z celého uspořádání uzavírám, že autorem není jeden a týž člověk. Vždyť evangelista nikde neuvádí své jméno a nemluví o sobě ani v evangeliu ani v listě."

Brzy na to Dionysius dodává: "Jan nikdy neoznačuje ani sám sebe ani někoho jiného za autora. Kdo napsal Zjevení, ten však hned na začátku uvádí své jméno. "Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby sdělil svým služebníkům, co se má vbrzku stát. A dal to naznačit svým andělem, kterého poslal k svému služebníkovi Janovi. Ten dosvědčuje, co Bůh mluvil a Ježíš svědčil, všechno, co viděl" (Zj 1,1,2). Pak také píše: "Jan sedmi křesťanským obcím v Asii: Milost vám a pokoj" (Zj 1,4). Evangelista však ani jednou neuvádí své jméno v katolickém listu, nýbrž zcela prostě začal s tajemstvím božského zjevení: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli" (1J 1,1). Kvůli tomuto zjevení totiž Pán velebil i Petra. "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Janův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž můj Otec, jenž je v nebesích" (Mt 16,17). Avšak ani v tak zvaném druhém a třetím Janově listě, ač jsou velmi krátké, není uvedeno Janovo jméno, nýbrž bez uvedení jména je tam napsáno "presbyter". Jan ze Zjevení naproti tomu nepovažuje dokonce za dostačující uvést své jméno jednou a pak pokračovat ve svém vyprávění, nýbrž opětovně říká: "Já Jan, váš bratr a spoluúčastník v soužení, v království a v trpělivosti Ježíšově, byl jsem na ostrově jménem Pathmos pro slovo Boží a pro svědectví o Ježíšovi" (Zj 1,9). Také na konci svého Zjevení ještě říká: "Blahoslavený, který plní prorocká slova této knihy. A já, Jan, jsem to slyšel a viděl" (Zj 22,7,8).

Že autorem Zjevení je nějaký Jan, tu se musí věřit jeho slovu. Co však je to za Jana, to je nejisté. Vždyť ani neříká o sobě jako často v evangeliu, že je to ten učedník, kterého Pán miloval či který ležel na hrudi Pána, ani že je bratrem Jakuba či že viděl a slyšel Krista. Jeden z těchto výrazů by však přece jen použil, kdyby chtěl jasněji označit sebe. O tom ale ani slovo. Jen sebe jmenuje jako našeho bratra a spoluúčastníka a jako Kristova svědka a považuje se za blaženého, poněvadž viděl a slyšel zjevení. Podle mého názoru mělo mnoho lidí stejné jméno jako apoštol Jan. Vždyť z lásky, z obdivu, z horlivé touhy jej následovat a být stejně milováni přijali mnozí toto jméno, stejně tak mnozí přijali jméno Petra a Pavla. Ve Skutcích je uváděn také jiný Jan příjmením Marek, kterého Barnabáš a Pavel vzali sebou jako průvodce. O něm se říká: "Jako přisluhovatele měli sebou i Jana" (Sk 13,5). Zda tento napsal Zjevení, nemohu říci. Vždyť není sděleno, že by s nimi šel do Asie, nýbrž se říká "Když odpluli do Pafu, přišli Pavel a jeho průvodci do Perge v Pamfylii; Jan se však od nich odloučil a vrátil se do Jeruzaléma" (Sk 13,13). Já považuji za autora spíše jiného Jana, totiž jednoho z těch, kteří byli v Asii. Vždyť v Efezu se mají nacházet dva náhrobky s jménem Jan.

Také z myšlenek, výrazů a jejich spojení možno lehko usoudit, že tento Jan byl jiný než Jan (evangelista). Evangelium a list se navzájem doplňují a stejně začínají. Evangelium: "Na počátku bylo Slovo", list: "Co bylo na počátku". V evangeliu se říká: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A viděli jsme jeho slávu, slávu jako jednorozeného od Otce". V listě se říká s malou obměnou: "Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme prohlédli a čeho se naše ruce dotkly, totiž o slově života -a život se zjevil" (I J 1,1,2). Toto předesílá, poněvadž, jak ukazuje v následujícím vystupuje proti těm, kteří popírali vtělení Ježíše Krista. Proto z opatrnosti přidává: "Co jsme viděli, zvěstujeme vám, život věčný, jenž byl u Otce a zjevil se nám; co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám" (1 J 1,2,3). Jan zůstává sobě věrný a neodchyluje se od svého předsevzetí, nýbrž vše uvádí týmiž slovy. V krátkosti chceme některé uvést. Kdo jej pozorně čte, nalezne v obou spisech často slova: život, světlo, varování před tmou, pravda, milost, radost, tělo a krev Pána, soud, odpuštění hříchů láska Boží, příkaz vzájemné lásky, zachovávat všechna přikázání, přemáhání světa, ďábla, antikrist, přislíbení Ducha Svatého, Boží synovství, Bůh, který ve všem od nás žádá víru a všude Otec a Syn. Zkrátka když bereme v úvahu všechny zvláštnosti, je jasně vidět v evangeliu a v listě jednoho a téhož spisovatele. Zjevení naproti tomu je velmi odlišné. Nemá s žádným z těchto spisů spojitost ani příbuznost. Ano, nejednou, abych se tak vyjádřil, ani hlásku s nimi společnou. V listech - o evangeliu ani nemluvím - není zmínka či náznak Zjevení. Ani ve Zjevení není zmínka o listu, zatímco Pavel ve svých listech přece uvádí mnohé náznaky o svém zjevení, ač je nesepsal jako knihu. Kromě toho ze způsobu psaní se dá poznat, že evangelium i listy jsou odlišné od Zjevení. Evangelium i listy jsou psány pěknou řečtinou a výrazově i skladbou jsou si blízké. Sotva se v nich najde barbarismus či výrazy lidové řečtiny. Jak se zdá, měl oba dary, které mu Pán propůjčil, totiž dar poznání a dar vyjadřování. Nepopírám však, že měl vidění a že dostal dar vyššího poznání a prorocký dar. Poznávám však, že jeho řeč i výrazy nejsou čistě řecké, nýbrž že užil barbarských výrazů a tu a tam i lidové řeči. Uvést je nepovažuji za nutné. Ať nikdo nemá však dojem, že bych se posmíval. Mým úmyslem bylo ukázat na rozdílnost těchto spisů".

Tolik textový kritik Dionysius z 3. století, my se vrátíme k Lukášovu evangeliu. Po vyslání dvanácti apoštolů (Mk 6,7-13 - Lk 9,1-6) sleduje Lukáš dál Markovu kapitolu 6 až po nasycení pěti tisíců, kde ve verši Lk 9,11 spojuje lišící se informace Mk 6,34 a Mt 14,14. Po vyslání sedmdesáti učedníků (Mt 10,5-15 - Lk 10,1-12) sleduje Lukáš dál blízké Matoušovy verše, a to takové, které v Markovi nejsou.

Lukáš 8,17 „Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo“ je podle Marka 4,22.
Lukáš 12,2 „Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno“ je podle Matouše 10,26.

Ještě mnoho dalšího dosvědčuje, že Lukáš měl u sebe zároveň s Markovým i Matoušovo evangelium. Opisoval i z výše zmiňovaného Mt 12,33-45. Matouš pokračuje příchodem Ježíšovy matky a bratří, Lukáš pokračuje:

Když toto mluvil, zvolala jedna žena ze zástupu: „Blaze té, která tě zrodila a odkojila!“ Ale on řekl: „Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“ (Lk 11,27-28)

Podobně na jiném místě končí společný úsek veršem „Běda těhotným a kojícím v oněch dnech!“ (Mt 24,19) a Lukáš místo toho pokračuje „Vzpomeňte na Lotovu ženu!“ (Lk 17,32).

Uzdravení sehnuté ženy (Lk 13,10-16) a uzdravení člověka stiženého vodnatelností (Lk 14,1-5) napsal Lukáš podle uzdravení člověka s odumřelou rukou (Mk 3,1-5 - Mt 12,9-13). Vzkříšení syna naimské vdovy (Lk 7,11-17) napsal podle vzkříšení dcery Jairovy (Mk 5,21-42 - Mt 9,18-26). O Marii a Martě (Lk 10,38-41) napsal podle utišení bouře (Mk 4,36-40), když freudovsky nahradil lodě ženami. Kdo nevěříš, vezmi a čti!

Lukáš 4,16-30 líčí dramatický konflikt v Nazaretě, který končí pokusem svrhnout Ježíše ze skály. To je neslučitelné s Markovým vyústěním: „A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je“ (Mk 6,5). Nejde o to, že by Ježíš, mezitím, co ho vedli ke srázu, nemohl na několik málo nemocných vložit ruce. Jde o to, že pokud by byla situace opravdu tak dramatická, vytvářel by Marek zamlčením závažných skutečností falešný obraz.

Aby mohl Lukáš situovat setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem do Jeruzaléma, vědomě vynechává „Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje“ (Mk 14,28 - Mt 26,32) a andělova slova „Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte“ (Mk 16,7 - Mt 28,7) mění na „Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji“ (Lk 24,6).

Jenom Lukášovo evangelium obsahuje úvahu o postavení služebníka „... Jsme jenom služebníci ...“ (Lk 17,7-10). Předcházející verš Lk 17,6, který je podle Mt 17,20 a Mk 11,20.23, říká: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla.“ Lukáš to zřejmě viděl jinak a měl potřebu uvést věc do rovnováhy.

Marek a Matouš popisují, jak byl Jan Křtitel oblečen a co jedl (Mk 1,6 - Mt 3,4). Lukáš tuto informaci neuvádí, zato přidává Janova slova „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak“ (Lk 3,11).

Lukášovo podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11-32) nahrazuje dvě Matoušova podobenství – o dvou synech (Mt 21,28-31) a o dělnících na vinici (Mt 20,1-15).

Podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-8a) vypadá autenticky. Jeho amorálnost mohla zapříčinit, že ho ostatní evangelisté nezačlenili. Pravděpodobně posloužilo jako inspirace k podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18,23-34).

Hříšnice v domě farizeově (Lk 7,36-50) nahrazuje pomazání v domě Šimona Malomocného (Mk 14,3-9 - Mt 26,6-13) a podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18,23-34). V Lukášově zpracování (Lk 7,40-43) se stejně jako v podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-8a) dvěma dlužníkům dluh odpouští a jsou za to vděční.

Když budeme hledat v Markovi odpověď na otázku, jak se modlit, najdeme Mk 11,24-25; 13,18; 14,35-39. Matouš tento materiál při psaní Otčenáše (Mt 6,9-13) důkladně vytěžil. V Mt 26,42 pak použil stejná slova „staň se tvá vůle“ jako v Mt 6,10. Lukáš, pro kterého bylo modlení se důležité (Lk 1,10.13; 2,37; Mk 1,9-10 - Mt 3,16 / Lk 3,21; Mk 1,35 / Lk 5,16; Mk 2,18 - Mt 9,14 / Lk 5,33; Mk 6,46 - Mt 14,23 / Lk 6,12; Mk 8,27 - Mt 16,13 / Lk 9,18; Mk 9,2-3 - Mt 17,1-2 / Lk 9,28-29; Lk 11,1; Mt 6,7-8 × Lk 18,1-3; Lk 18,10-11; Mk 13,33 - Mt 24,42 / Lk 21,36; Mk 14,27 - Mt 26,31 / Lk 22,31-32), Matoušovu modlitbu zredukoval (Lk 11,2-4).

Následující čtyři úryvky uvádím k zamyšlení bez komentáře:

Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ Ale oni mlčeli, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo je největší. (Mk 9,33-34)

Když přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně a řekli: „Váš Mistr neplatí chrámovou daň?“ On řekl: „Platí!“ Když přišel domů, ještě než promluvil, řekl mu Ježíš: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů nebo od cizích lidí?“ Když odpověděl: „Od cizích“, pravil mu Ježíš: „Synové jsou tedy svobodni. Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe.“ V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ (Mt 17,24-18,1)

Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ (Lk 7,39-40)

Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ (Lk 5,4)

✼ ✼ ✼

Lukáš 11,14-16,18 cyklicky opakuje zhruba tento vzorec:

1. vezmi něco z Ježíšova učení po vjezdu do Jeruzaléma Mt 21-25,
2. vezmi něco z Mt 10-12,
3. vezmi něco, co není ani v Mt ani v Mk,
4. vezmi něco z Horského kázání Mt 5-7.

Vzhledem k systematičnosti, s jakou zde Lukáš sahá po materiálu, který není ani v Mt ani v Mk, lze těžko učinit jiný závěr, než že používá písemně zachycenou sbírku Ježíšových výroků, která se nedochovala.

Co v ní bylo?

Lk 11,33 říká:

„Nikdo, když rozsvítí lampu, ji nestaví do skrýše ani pod nádobu, ale na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo.“ (Český studijní překlad)

To je rovněž v Mt 5,15 a v Mk 4,21 - Lk 8,16, leč umístění Lk 11,33 naznačuje, že nebyl vzat ani z Mt ani z Mk. V Mk 4,21-22 čteme:

A řekl jim: „Přichází snad lampa, aby byla dána pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen? Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo.“ (ČEP řecké znění)

Paralelní Lk 8,16-17 oba výroky obměňuje:

„Nikdo, když rozsvítí lampu, ji nepřikrývá nádobou, ani ji nestaví pod postel, ale staví ji na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo. Vždyť nic není skrytého, co se nestane zjevným, ani ukrytého, co by zajisté nebylo poznáno a nevyšlo najevo.“ (Český studijní překlad)

Podobně zní Mt 10,26-27, který není paralelní s Mk:

„... není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte do ucha, hlásejte se střech.“ (ČEP řecké znění)

Vidíme, že Lk 8,17 upravil Mk 4,22 na způsob Mt 10,26.

S Mk není paralelní ani Mt 5,14b-15:

„Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.“

V kanonických evangeliích žádný jiný výrok o městě ležícím na hoře nenajdeme. Takto zní evangelium Tomášovo 32-33:

Ježíš řekl: Město postavené na vysoké hoře a opevněné, nemůže padnout ani nemůže být ukryto.
Ježíš řekl: Co uslyšíš jedním uchem - i jiným uchem, vyhlašujte to na svých střechách. Nikdo totiž nerozsvěcuje lampu (a) neklade ji pod nádobu ani ji neklade na skryté místo, ale klade ji na svícen, aby každý, kdo vchází dovnitř a kdo vychází ven, viděl její světlo.
(Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., strana 111)

Když všechny výroky o lampě porovnáme, je zřejmé, že Tomášova verze nemohla být odvozena od stručného Mt 5,14b-15. Úderný výrok o opevněném městě, které nemůže padnout, se před pádem Jeruzaléma hodil na začátek sbírky. Mohl být inspirací pro Mt 7,24-25; 16,18.

S Mt 10,26-27 je paralelní Lk 12,2-3:

„Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste do ucha mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat se střech.“ (ČEP řecké znění)

Vidíme, že Lukáš změnil význam výroku o hlásání se střech. Asi by tak neučinil, když by ten výrok už odjinud znal. Domnívám se, že do Tomáše se výrok o střechách dostal později z Matouše, a že autor Matoušova evangelia se při jeho psaní inspiroval výrokem o lampě, jakož i výrokem „Má-li kdo uši k slyšení, ať poslouchá“ (Český studijní překlad), který máme v Mk 4,23. Tomášovo „jedním uchem - i jiným uchem“ vychází z Matoušovy dvojice „říkám ve tmě“ a „slyšíte do ucha“, přičemž slyšení do ucha je gnosticky posunuto od orgánu tělesného k vnímání duchovnímu.

Tomášovu verzi výroku o lampě považuji za nejpůvodnější. Pořadí napřed „pod nádobu“ a pak „na skryté místo“ souhlasí s Mk 4,21 - Lk 8,16 a rovněž i s Mt 10,27, protože pod nádobou je tma, zatímco skrytě mluvit do ucha lze i za světla. Zkrácený Mt 5,15 má jen „pod nádobu“, což rovněž podporuje Tomášovo pořadí, protože vynechání druhé části je pravděpodobnější než vynechání části první. Lk 11,33 pořadí obměňuje a je stručnější, což je pochopitelné když uvážíme, že autor už nedlouho předtím napsal Lk 8,16.

Na rozdíl od Mk 4,22 - Lk 8,17 se Mt 10,26 - Lk 12,2 téměř shodují. Mt 10,26 použil složitá řecká slova, Lk 12,2 tu složitost trochu poupravil. Původní, Matoušem nekultivovaný zdroj mohl znít „Nic není skrytého, co nebude zjeveno, a nic ukrytého, co nebude poznáno.“ S tím by souhlasil útržek Tomáše 5 dochovaný na papyru Oxyrhynchus 654, který je jinak považován za odvozený z Lk 8,17 (viz Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., strana 92).

Autor Lukášova evangelia se veršem Lk 12,2 přesunul doprostřed kapitoly Mt 10 a začal zpracovávat Mt 10. Dlouho před tím nic z Mt 10-11 nepoužil, naposledy v Lk 10,1-22. To indikuje, že pořadí výroků ve sbírce, kterou začal začleňovat veršem Lk 11,33, bylo stejné jako v Mk 4,21-22.

S Mk neparalelní Mt 7,1-3 otvírá nové téma takto:

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“

Můžeme tedy věřit Markovi, že sbírka pokračovala Mk 4,24. Na místě, kde byl v předchozím cyklu Lk 11,33, nacházíme nyní Lk 12,13-14, který se týká bratra a souzení. Mohl citovaného Mt 7,1-3 spoluinspirovat. Obdobu Lk 12,13-14 máme v Tomášovi 72, přičemž Tomáš 70 vychází z Mk 4,25. Tomášovo pořadí podporuje úsměvná návaznost Lk 12,13-14 na Mk 4,24-25.

Mt 13,44-50 doplňuje Mk 4 o další podobenství. Podobenstvím o pokladu v poli mohl být inspirován Lk 12,16-21. Podobenstvím o perle mohl být inspirován Mt 7,6 a je v Tomášovi 76. Podobenství o rybářské síti vychází z podobenství o rybě, které se dochovalo v Tomášovi 8:

A řekl, že člověk je podobný moudrému rybáři. Ten hodil svou síť do moře a vytáhl ji z moře plnou malých ryb. Mezi nimi našel ten moudrý rybář velkou dobrou rybu. Vyhodil všechny malé ryby do moře a vybral bez váhání tu velkou rybu. Kdo má uši k slyšení, ať slyší. (Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., strana 94)

Tomáš 9 je podobenství o rozsévači, které známe z Mk 4,3-8 - Mt 13,3-8 - Lk 8,5-8.

Tomáš 10 zní:

Ježíš řekl: Hodil jsem na svět oheň a udržuji jej, dokud neshoří. (Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., strana 96)

V dalším cyklu je Lk 12,49-50:

„Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná!“

Atypicky je umístěn před použitím Mt 10,34-36, to lze ovšem vysvětlit tématickou příbuzností – výrok o ohni byl inspirací pro Mt 10,34. Nemělo by nám uniknout, že Mt 10,34 leží blízko výše diskutovaného Mt 10,26-27.

Lk 22,40-46 eliminoval Ježíšovu úzkost v Getsemane Mk 14,32-42 - Mt 26,36-46. Verše Lk 22,43-44 jsou pozdější dodatek, který se to snaží napravit. Z toho vyplývá, že Lk 12,50 by měl být odněkud opsán.

Lk 9,54-55 obsahující „... chceš, abychom přikázali ohni sestoupit s nebe ...?“ (Český studijní překlad) je paralelní s Mk 10,35-45 obsahujícím „... nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“. Mimochodem, Lukáš následně přešel od Marka k Matoušovi s tím, že šli do jiné vesnice (Lk 9,56).

Lk 13,1-5 je unikátní materiál ležící mezi dvěma cykly.

Lk 13,18-21 by mohl čerpat z Mt 13,31-33 a být zároveň silně ovlivněn Mk 4,30-32. Když ovšem vezmeme v potaz, kde se Lk 13,18-21 nachází, je logičtější vysvětlit příbuznost s Mk 4,30-32 tím, že Lukáš čerpá nikoli z Mt 13,31-33, nýbrž z nedochované sbírky Ježíšových výroků.

Na rozdíl od Mk 4,30-32 a s ním paralelního Mt 13,31-32, Lukášova verze neříká nic o malosti hořčičného zrna, ani o velikosti stromu. Šlo by to vysvětlit zestručněním, já si ale myslím, že Lukášova krátká verze je původní. Má podobné vyznění jako navazující podobenství o kvasu, jako předcházející podobenství o zasetém semenu Mk 4,26-29, i jako Tomáš 97:

Ježíš řekl: Království O[tce] je podobné ženě, která nese [džbá]n plný mouky. Když šla dlouhou cestu, ucho džbánu se utrhlo a mouka se vysypala [na] cestu. Nevěděla to, nepoznala ztrátu. Když došla k domu, postavila džbán na zem a zjistila, že je prázdný. (Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., strana 145)

Marek se pokusil udělat podobenství o hořčičném zrnu srozumitelnějším. To by mohlo být důvodem, proč už potom neuvedl navazující podobenství o kvasu, které nejspíš měl rovněž k dispozici. Matouš převzal Markovo srozumitelné rozšíření a doplnil k němu podobenství o kvasu ze sbírky Ježíšových výroků, aniž by mu už vadila diskrepance mezi vysvětleností jednoho a nevysvětleností druhého. Úpravy podle vzoru nastaveného Markem se podobenství o kvasu dočkalo v Tomášovi 96.

Smysl podobenství o rozsévači a o zasetém semenu byl nejspíš stejný. Se semeny se dějí věci bez vědomí toho, kdo seje. Později to někdo pochopil tak, že Ježíš mluvil lidem o sobě, a vložil mezi ta dvě podobenství „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, ...“

Tomáš 98 zní:

Ježíš řekl: Království Otce je podobné muži, který chtěl zabít mocného muže. Vytáhl ve svém domě meč a vrazil do stěny, aby poznal, zda jeho ruka je [dost] silná. Potom zabil mocného. (Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., strana 146)

Lk 13,31-33 je unikátní materiál ležící mezi dvěma cykly. Setkáváme se s farizeji, kteří jsou Ježíšovi nakloněni. To je v rozporu s pozdějším stereotypním vnímáním farizeů a působí to věrohodně. O třetím dni měl Ježíš mluvit i podle Mk 14,58; 15,29.

V dalším cyklu je Lk 14,28-32. Mohl být inspirací pro Mt 5,25.

V dalším cyklu je Lk 16,1-8a, kterým jsme se už zabývali výše. Když Mt 17,20 čerpal z Mk 11,23, inspiroval se podobenstvím o hořčičném zrnu. Když pak Mt 18,19-35 čerpal z Mk 11,24-25, inspiroval se podobenstvím o nepoctivém správci, jakož i tím, co už napsal v Mt 5,25-26 – viz předchozí odstavec.

V dalším a zároveň posledním cyklu Lk 16,14-18 bod 3. chybí.

Tomáš 98 a Lk 14,28-32 tvoří trojici významově stejných podobenství. Lk 13,31-33 je mezi ně vložen ve snaze napravit problematické přirovnání království Božího k muži, který chtěl zabít mocného muže.

Původní sbírku tvořily čtyři tématické okruhy: O poznání, o hodnotě Božího království, o moci nevědomého dění a jako vyvažující kontrapunkt o významu vědomé prozíravosti.

Předěl mezi mocí nevědomého dění a vědomou prozíravostí tvoří dvojice „Království Boží je podobné ženě, ...“ – „Království Boží je podobné muži, ...“. Ženská polarita je předřazena před polaritu mužskou. Tématické okruhy odpovídají vzduchu, zemi, vodě a ohni.

✼ ✼ ✼

Marek a Matouš zmiňují bičování v synagogách (Mk 13,9; Mt 10,17; 23,34). Šlo o snahu Židů napravit Židy, kteří vyznávali Ježíše (Sk 22,19; 26,11). V Markovi ani v Matoušovi ještě není zmínka o vyloučení, tu najdeme až v Lukášovi a Janovi (Lk 6,22; J 9,22; 12,42; 16,2). Lukášovo ani Janovo evangelium už bičování v synagogách nezmiňuje.

Evangelia Markovo, Matoušovo a Lukášovo se souhrnně nazývají synoptická, česky souhledná. Ježíšovými oponenty jsou v nich farizeové, saduceové a herodiáni. V Janově evangeliu jsou Ježíšovými oponenty Židé. Označit Ježíšovy oponenty paušálně jako Židy šlo až v době, kdy se křesťanství obrátilo k jiným národům a od židovství se oddělilo. V Mt 28,19 Ježíš vyzývá „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“, ve skutečnosti však bylo obrácení se k jiným národům novotou, se kterou mnozí nesouhlasili:

O tom, že i pohané přijali slovo Boží, dověděli se apoštolové a bratří v Judsku. Když přišel Petr do Jeruzaléma, začali mu bratří židovského původu vyčítat: „Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!“ (Sk 11,1-3)

Autor Janova evangelia vede polemiku se Židy jako s celkem, který Ježíšovi neuvěřil. Souzní se zakončením Lukášova podobenství o boháči a Lazarovi „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“ (Lk 16,31). Zatímco Lukáš se spokojuje s podobenstvím, Jan pracuje se zázrakem – Lazar skutečně k Židům přichází (J 11,1-44).

Vzkříšení Lazara, ačkoli se jedná o největší Ježíšův zázrak, synoptici nezmiňují. Aby mu dodal na důvěryhodnosti, shromažďuje Jan 11,1-2 známé postavy: Ženu, která pomazala Ježíše v Betanii v domě Šimona Malomocného (Mk 14,3-9 - Mt 26,6-13), kombinuje s hříšnicí z farizeova domu (Lk 7,36-50) a ztotožňuje s Marií, která měla sestru Martu (Lk 10,38-42).

Pouze z Janova evangelia se dovídáme o Ježíšově činnosti v Judsku v době, kdy Jan Křtitel ještě nebyl uvězněn (J 3,22-24). Je pravděpodobné, že Ježíš byl učedníkem Jana Křtitele. To by byl pro synoptiky důvod, aby o období společného působení Jana Křtitele a Ježíše pomlčeli.

Janovo evangelium klade vyčištění chrámu na začátek Ježíšova působení (J 2,13-16), zatímco ostatní evangelia mají vyčištění chrámu na konci (Mk 11,15-17 - Mt 21,12-13 - Lk 19,45-46). Vyčistil Ježíš chrám dvakrát? Zřejmě jen jednou, protože po tom následují tyto paralely:

Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší a řekli mu: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal tuto moc, abys to činil?“ (Mk 11,27-28) Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ (J 2,18)   „Řekneme-li však ‚od lidí‘?“ – to se zas báli zástupu; neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok. Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ (Mk 11,32-33) Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal. (J 2,24)   Poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo. Ti šli a řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?“ On však prohlédl jejich úskok ... (Mk 12,13-15) Nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku. Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha.“ (J 2,25-3,2)   Nyní víme, že víš všecko a že nepotřebuješ, aby ti někdo kladl otázky. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha. (J 16,30)

Janovo evangelium pracuje s postavou „učedníka, kterého Ježíš miloval“. Vytváří dojem, že se jedná o samotného autora. Učedník, kterého Ježíš miloval, běží k hrobu spolu s Petrem a jejich chování má symbolický význam – Petr zastupuje mocenskou hierarchii v církvi (J 20,2-10). Při poslední večeři Petr, když se chce zeptat Ježíše, obrací se jako na prostředníka na učedníka, kterého Ježíš miloval (J 13,23-25). Nepojmenovaný učedník je připomenut před Petrovým zapřením (J 18,15-16) a v kontrastu s Petrem stojí pod křížem (J 19,26-27). I při setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem v Galileji je učedník, kterého Ježíš miloval, spojen s Petrem (J 21,1-24). Nepojmenovaný zůstává jeden z učedníků Jana Křtitele, kteří přecházejí k Ježíšovi, zatímco je apoštol Petr povoláván druhotně přes svého bratra Ondřeje (J 1,35-42). Pouze Janovo evangelium spojuje jméno Šimon s Judou Iškariotským (J 6,71; 13,2; 13,26).

Marek 3,16-17; 5,37; 9,2; 14,33 uvádí jako Ježíšovy nejbližší učedníky Petra a bratry Jakuba a Jana Zebedeovy. Lukáš staví Jana před Jakuba (Lk 8,51; 9,28; Sk 1,13) a popisuje, co společně činili Petr a Jan (Lk 22,8; Sk 3,1-4,23; 8,14-17).

Janovo evangelium se o synech Zebedeových zmiňuje jen v závěrečné kapitole, která předstírá, že byla přidána až po autorově smrti (J 21,2). S mlčením o Jakubovi a Janovi kontrastují zmínky o Ondřejovi a Filipovi (J 1,40-48; 6,5-8; 12,21-22; 14,8-9), kteří jsou společně s Jakubem a Janem na začátku seznamu apoštolů (Mk 3,16-18 - Mt 10,2-3 - Lk 6,14 - Sk 1,13), a o Tomášovi (J 11,16; 14,5; 20,24-28; 21,2), který je v posledním seznamu Sk 1,13 přidružen k Filipovi.

Nejspíš tedy bylo opravdu Janovo evangelium psáno s tím, že učedník, kterého Ježíš miloval, je Jan.